Z Facebooku

Střešovice, tam mi pomůžou. To byly moje myšlenky při telefonátu s adiktoložkou a domluvě, že ve středu dopoledne nastoupím. Jen co jsem zavěsila telefon, hltala jsem víno, jak kdybych přišla z vyprahlé pouště. Když došlo víno, pila jsem, co jsem našla. 

Z Facebooku

„Zůstaneš tam, musíš se dát dohromady, já pro tebe určitě nepřijedu,“ to byla manželova esemeska, když jsem psala, že na detoxu nezůstanu, ať pro mě přijede. Střídavě jsem jen plakala a styděla se. Styděla se za to, že jsem na takovém místě. Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Pomalu jsem střízlivěla...

Z Facebooku

Druhý den k večeru, kdy jsem se nějak zklidňovala a smiřovala s prostředím, ve kterém jsem byla, nastal čas zamyslet se, co dál. Možností moc nebylo, věděla jsem, že za týden můžu nastoupit do Bohnic. Hodně jsem to zvažovala...

Z Facebooku

Na detoxu se mi každou minutou měnily nálady. Chvíli jsem byla šťastná, že jsem daleko od láhve, chvíli bych ji nejraději držela v ruce. Pláč a smích se střídaly, stejně jako moje pocity samoty s pocitem úplné pohody při rozhovorech s mými detoxovými parťáky.

Z Facebooku

Asi třetí den na detoxu jsem začala zařizovat stacionární léčbu. Když jsem volala do zařízení, které jsem si vybrala, bylo mi nabídnuto nastoupit hned za týden. Pohltil mě obrovský pocit úlevy, začala jsem plakat a nemohla přestat, byla jsem šťastná, že budu moct z detoxu nastoupit rovnou léčbu.

Z Facebooku

Poslední dva dny na detoxu utekly jako voda. Se Sylvou nás propouštěli společně, Tomáš nás opustil o den dřív, já jsem poslední odpoledne před propuštěním napsala životopis – moje obavy, že nemůžu dát dohromady čtyři strany o svém životě, byly neopodstatněné, nakonec jsem se musela spíše krotit.

Z Facebooku

Cesta domů byla zvláštní, po větě mojí dcery bylo těch čtyřicet kilometrů skoro nekonečných, nemluvili jsme. Z těšení se stalo lehké zklamání.